Opět jedna zkušenost s českým (ne)zdravotnictvím.

Situace:

Dítě (6 let) nechalo dva prsty (malíček + prsteníček) mezi panty vchodových dveří do školy (rozměr dveří cca 3mx2m) a dveře se zavřely.

Příšerný řev a křik a prosby "udělej něco, to HROZNĚ bolí"!!!!

Můj mozek se roztáčí jako kola F1 a vymyslel: jsme cca do 8 minut od dětské nemocnice, než by přijela sanitka, tak tam autem budeme.

V této době netuším, že je to naprosto špatná volba!!

S dítětem, které křičí a ječí v autě, prosí mě, ať něco dělám, je rudé, zpocené, mokré od slz, plazí se po mě, dorazím rychlostí blesku do dětské nemocnice. Vrhnu se na recepci, paní urychleně zapisuje do karty příčinu úrazu a posílá mě dále.

Letím dále, dítě nesu v náručí.

Na pohotovosti sedí asi čtyři děti se svými blízkými, naprosté ticho, které jen mé dítě ruší... Co dělat??? Nemám odvahu klepat na dveře ordinace...naštěstí z ordinace vyjde sestra, sjede nás pohledem (stojíme 3 metry od dveří a překážíme ji ve výhledu) a volá jméno následujícího pacienta.

Říkám ji (docela hystericky, ale snad je to pochopitelné) - můžete nás vzít?? Dcera měla úraz, dala si prsty do dveří, které se zavřely a hrozně ji to bolí...

Sestra "ale já vás nemám v systému"

V šoku ji říkám "ale vidíte nás, nikdo jiný tady nebrečí! Tak nás neberte přednostně, ale dejte ji něco na bolesti"

Sestra se na mě podívá, jakobych měla na hlavě anténky "ale my tady nic na bolesti nemáme, my jsme interna"

Vy tady nemáte nic na bolesti?

Ne.

Nechávám sestru stát (to jsem si dovolila fakt hodně!) a letím s dítětem za roh, na chirurgickou pohotovost (kam by nás z té první pohotovosti stejně poslali).

V té době ještě nevím, že ani na chirurgii dítěti na bolest nic nedají, protože zkušený třicetiletý absolvent studia lékařství mí sdělí, že to přejde samo (to ano, každá bolest jednou přejde, ať žije moderní medicína) a nějaký člověk rodu mužského v černém oblečení s kulichem na hlavě mi řekne, že on se na ruku specializuje, a že vidí, že to nic není.

Poučení:

Měla jsem buď volat sanitu (řidič by ten bolestný jekot nevydržel a jistě by dítěti na bolesti něco dali) nebo jsem měla letět do nejbližší lékárny, koupit čípky (ty začnou účinkovat v řádu minut) a "suchý led" (známe to u fotbalistů, jak suchý led, při neporušené kůži, okamžitě krásně znecitliví). Takové zázraky medicíny, jako analgetika v čípcích nebo suchý led na chirurgické pohotovosti v dětské nemocnici prostě nevedou (zjevně jim chybí klinický farmaceut, který by jim poradil... )

A až bych sama zvládla u dítěte bolest, v klidu a pohodě jsem s dítětem měla odjet na pohotovost do dětské nemocnice, tam projít první pohotovostí, pak druhou pohotovostí, ze které by nás poslali na rentgen.

Kolik bylo za takovou "péči" o úraz účtováno zdravotní pojišťovně jsem neměla odvahu se podívat.

Proč dítě, se zjevným úrazem, musí jít nejdřívě na jednu pohotovost, a, až z této pohotovosti, na chirurgickou pohotovost, to jsem nepochopila.

Můžu chápat nízký plat a vyhoření, ale než takovou práci, která byla předvedena, to raději práce žádná. Pro dítě je to i po půlroce nezapomenutelný zážitek, jeden prst byl nalomený, oba prsty byly zhmožděné:-(

V dětské nemocnici ve velkém městě jižní Moravy pracuje takový skvělý odborník, který dokáže stanovit diagnózu bez anamnézy, bez rentgenu, na chodbě, když vidí úraz ze vzdálenosti dvou metrů asi dvě sekundy.