Na naši malé zahrádce pálilo v sobotu slunce tak, jako na celém jihu Moravy. Mířila jsem si právě do stínu a stejný úmysl měl ještě jeden živočich. Had. Už vloni se ho podařilo vyfotit (bohužel, boční pohled, navíc byl stočený). Zvídavými dotazy jsme zjistili (díky odborníkům v ostravské ZOO!!), že máme být v klidu, protože jde na 90% o užovku. Po prvním zvěčnění se užovka ukryla a její přítomnost prozrazovaly jen zbytky ulit.

Právě v sobotu jsem měla možnost tu krasavici potkat. osobně: prakticky jsem na ni skoro šlápla. To bych nevěřila, jak já dokážu ječet. Kam se na mě hrabe paní Zaňáková se svým ječákem. Dokonce i jelení skok jsem zvládla, což je vzhledem k prostorovému vyjádření mé tělesné schránky hodně olympijský výkon. Zjevně není na překážku nic, když se adrenalin vyplaví a jedná se o záchranu psa, který lítá nedaleko. V mých očích měla krasavice dobrý 1,5 metru, průměr 10cm a byla prostě OBROVSKÁ!!! Samozřejmě, byla pryč dříve, než jsem stihla doječet, jakoby mě na nože brali.

S adrenalinem v žilách a krevním tlakem v nebeských výškách jsem hledala bližší informace a videa, která ukazují užovku a zmiji. Známá netová encyklopedie mě zklidnila, že had mohl mít maximálně 80cm. Jak vidět, pod vlivem adrenalinu zdvojnásobuji velikost!

Pavouci jsou krásní, ale když vidím hada, tak to jsem čítankový příklad hysterické reakce.