Příběh schizofreničky (převzato z www.dotyk2.cz)

Byla jsem veselé, bystré a hravé dítě, mnoho věcí jsem dokázala sama a chtěla všechno prozkoumat. Rodiče mě měli rádi a v našem bílém domečku jsme bydleli spokojeně spolu se spoustou zvířat – kočkami, vždy byl s námi pejsek, chovala jsem žluté kanárky a křečka.

V 5. třídě jsem přestoupila na jinou základní školu, a tam se mi začalo dařit i učení. Později mne přijali na gymnázium a já začala cílevědomě pracovat na splnění rodičovského snu – stát se lékařkou. V té době se už mé dětství dávno překulilo do puberty a mé představy a prožitky přestaly být sladké a růžové, nade mnou a naší rodinou se začaly stahovat mraky. Rodiče si přestali rozumět, maminka bývala podrážděná a tatínek se nevracel domů. Cítila jsem se zmatená a nešťastná, ničemu z toho, co se dělo mezi rodiči, jsem nerozuměla. Najednou jsem začala ztrácet přátele a kamarádky, byla jsem sama a opuštěná.

Po 3. ročníku gymnázia jsem o prázdninách vyjela na několikatýdenní kurz angličtiny, byla jsem znovu šťastná, volná a spokojená, angličtina mi přinášela radost. Až do toho dne, kdy jsem tam prožila bolestný, zraňující zážitek. V zoufalství jsem odjela domů. Cestou jsem musela několikrát měnit způsob dopravy a tehdy jsem poprvé pocítila „TO“. Zmatenost, úzkost, která mne zcela paralyzovala, strach z lidí. Bloudila jsem po nádraží mezi autobusy, vůbec jsem nechápala, co se se mnou děje. Mé myšlenky mi zmateně probíhaly hlavou tam a sem, stejně jako se točí barevné prádlo v bubnu pračky. Sebrala jsem všechny své zbylé síly, podařilo se mi nasednout do správného autobusu a dojet až domů.

Uklidnila jsem se a po zbytek prázdnin odpočívala.

Nastoupila jsem do posledního, 4. ročníku gymnázia. Jak přibývalo učení, nemohla jsem se soustředit a mnohdy probíranému tématu ani nerozuměla. Studium se zhoršovalo. Hodní učitelé mu s povinnostmi pomáhali. Nějakou setrvačností jsem školu studovala dál. Do maturity zbýval měsíc, a mne opět ovládla zmatenost a strach. Bez cíle jsem procházela školními chodbami a cítila pocity, které jsem nikdy předtím nezažila. Nikdo mi nedokázal pomoci, nevěděla jsem, co se děje. Tehdy máma dostala doporučení navštívit se mnou psychiatra. Styděla se, k lékaři jsme nešly. Zázrakem jsem dobře odmaturovala a byla přijata na lékařskou fakultu.

Prázdniny mne znovu občerstvily a naplnily mé síly.

Následovalo další studium, 1. semestr. Kolem Vánoc jsem přišla do jiného stavu se svým přítelem, ale on dítě i mne odmítl. V té době jsme už nežily u tatínka v domečku, rodiče se rozešli, s maminkou jsme obývaly 1 pokoj společně.

Tehdy jsem ztratila to nejcennější v mém životě, dítě. A nemoc, která jako šelma číhala v pozadí, propukla v plné šíři a hloubce. Úzkost, panika, beznaděj a strach se mě zmocnily jako nepřítel. Nechtěla jsem nikoho vidět, přestala jsem vycházet mezi lidi, bála jsem se každého člověka. Nebyla jsem schopná vyjít před dům, na ulici. Ocitla jsem se ve svém, zcela nereálném světě, nedovedla jsem si setřídit své zmatené myšlenky, soustředit se ani na maličkosti. Přestala jsem jíst, nechtěla vstát z postele, bylo mi všechno jedno. Nemoc mne pohltila. Tehdy maminka pochopila, že situace je vážná, a navštívily jsme psychiatra. Lékař se mne vyptal na mnoho věcí a pak dlouho mluvil s maminkou o samotě. Diagnóza zněla: schizofrenie.